Monumentální hrobka na východní straně Vyšehradského hřbitova je skoro hotová. Jde o Slavín, panteon českých osobností. Části tehdejší veřejnosti se ale nelíbí. „Okázalý až přespříliš,“ vytýkají mu lidé.
Podle jednoho z iniciátorů stavby se Slavínu začíná posměšně říkat Fišerka. Na adresu hrobky však padnou i mnohem ostřejší slova…
Pohřbeno je v něm 56 osobností. Tou zatím poslední byl v roce 2013 herec Karel Höger (1909–1977). V útrobách Slavína, společné hrobky českých velikánů, se nachází celkem 44 kobek.
„Ve 41 z nich jsou uloženi jednotlivci a ve dvou hrobkách je dohromady patnáct uren,“ vysvětluje Václav Potočka, bývalý dlouholetý jednatel spolku Svatobor, který Slavín spravuje.
Že bude na Slavíně jednou odpočívat tak velké množství význačných umrlců, by po jeho dokončení hádal málokdo. O uložení do velkolepé hrobky totiž nikdo nestál. Dlouhých osm let byla úplně prázdná.
Těsno na hřbitově
K Vyšehradskému hřbitovu se blíží početný smuteční průvod. Čítá 50 000 lidí. Ti na začátku roku 1861 doprovázejí vůz s rakví národního buditele Václava Hanky (1791–1861).
„Pohřeb byl v skutku a v pravém smyslu národní slavnost, velkolepá a imposantní,“ referují Národní listy. Lidé se při něm mačkají jeden na druhého jako sardinky. Vyšehradský hřbitov je tehdy velmi malý.
Posledního rozloučení s Hankou se účastní i zachmuřený František Palacký (1798–1876). Když se podobná scéna zopakuje o rok později při pohřbu Boženy Němcové (1820–1862), dojde k přesvědčení, že zde musí vzniknout národní pohřebiště.
Peníze od starosty
„Pomáhej, osvěcuj, pamatuj!“ Právě tak zní heslo nového spolku Svatobor. V květnu 1862 ho zakládá skupina osobností v čele s Palackým. Sdružení od počátku věnuje velkou pozornost i místům posledního odpočinku českých spisovatelů.
Prvním výrazným počinem Svatoboru se stane stavba pomníku Václava Hanky. Vznik pohřebiště slavných ale nakonec podnítí až vyšehradský probošt Mikuláš Karlach (1831–1911) a smíchovský starosta Petr Matěj Fischer (1809–1892).
O vybudování hrobky se zaslouží hlavně druhý zmíněný, který na její vznik dá 30 000 zlatých.
Mohlo jít o kapli
Architekt Antonín Wiehl (1846–1910) si zamyšleně prohlíží dvojici návrhů. Projekt monumentální hrobky je svěřen do jeho rukou. Stavitel vypracuje dvě velmi odlišné varianty, jak by Slavín mohl vypadat. Ta první počítá s tím, že půjde o kapli.
Návrh je však odmítnut. V letech 1889–1893 na hřbitově vyrůstá krypta, nad níž ční robustní pomník se sarkofágem. Postupně se rozroste i o trojici soch od Josefa Maudera (1854–1920). Ústřední se tyčí na vrcholu památníku a jde o okřídlenou postavu Génia Vlasti.
„Ač zemřeli, ještě mluví,“ lze se dočíst u jejích nohou. Jde o úryvek z listiny, jíž Fischer hrobku věnoval do vlastnictví a správy Svatoboru.
Zeje prázdnotou
Po zdech slavínské krypty stékají kapky vody. Sem tam je možné spatřit plíseň a opadávající omítku. Za Fischerovy peníze se totiž podařilo postavit jen hrubou stavbu. Na interiér hrobky již nezbudou finance, krypta ihned začíná chátrat.
Získat prostředky na její dokončení od exstarosty Smíchova už členové Svatoboru nemohou, neboť politik mezitím zemřel. Aby toho nebylo málo, hrobka je pod palbou části veřejnosti, které se nelíbí její monumentální styl.
Kritici ji podle mecenáše posměšně překřtí na Fišerku. Ještě v roce 1900 tak zeje prázdnotou.
Proti poslední vůli
„To není žádný Slavín, ale kravín a hnojiště!“ rozčiluje se Helena Jungfeldová. V roce 1901 má být do hrobky jako první pohřben její bratr Julius Zeyer (1841–1901). S nápadem přichází mecenáš a architekt Josef Hlávka (1831–1908).
Spisovatelově sestře, která se o slavného sourozence starala na sklonku jeho života, se to vůbec nepozdává. Jednak se jí Wiehlova hrobka hnusí, navíc si Zeyer přál spočinout jinde. „Dej mne na lesní hřbitov. V Lomcích.
V mých Vodňanech!“ žádal ji. Tvrdohlavý Hlávka, jenž byl literátovým přítelem, si ovšem prosadí svou. Prvním pochovaným člověkem v hrobce se tak v poslední lednový den roku 1901 stává skutečně Zeyer.
Dokončena po 40 letech
Rekonstrukce Slavína je u konce. Zasadil se o ni právě Hlávka. „Všechno zlé je pro něco dobré. Když už se Hlávka takto nešťastně angažuje, má snahu o nápravu,“ uvádí současný spisovatel Pavel P. Ries.
Na opravu hrobky sežene peníze od banky a města. Jako velký mecenáš přispěje i sám. Zeyer přesto leží v kobce dlouho osamocený. Teprve v roce 1905 jsou do ní uloženy další ostatky. Patří historiku Václavu V. Tomkovi (1818–1905).
Na dokončení si krypta ovšem ještě počká. Definitivní podobu získává až na konci 20. let 20. století, a to díky architektu Josefu Fantovi (1856–1954). Teprve tehdy se stává důstojným národním pietním místem.
