Po vnitřním obvodu táhnoucí se elegantní arkády s vysokými klenbami a bohatě zdobená sgrafitová fasáda. Nejen to návštěvníka ohromí při pohledu na perlu české renesanční architektury – zámek v Litomyšli.
Podle legendy ho jako dar pro manželku nechává postavit nejvyšší kancléř Vratislav II. z Pernštejna. Není těžké uhodnout, proč se mu přezdívalo „Nádherymilovný“.
Babylon měl visuté zahrady Semiramidiny, Indie svůj Tádž Mahal a české země mají zámek ve východočeské Litomyšli. Co tyto stavby spojuje? Všechny byly postaveny z lásky.
Poslední jmenovanou si nechává roku 1568 vybudovat nově ustavený nejvyšší kancléř Českého království Vratislav II. z Pernštejna (1530–1582), někdy řečený Nádherný, jindy Nádherymilovný…Jeho odpůrci si pak mnohdy vystačí s hanlivým označením „Ryšavý Pernštejn“.
Ať už je to ale s jeho krásou či zalíbením v ní jakkoliv, v době začátku stavby je už 13 let šťastně ženatý s jednou z císařovniných dvorních dam Marií Manrique de Lara (asi 1538–1608) ze vznešené španělské rodiny Mendoza. A právě pro ni má zámek nechat přebudovat…
Prvotní je krása
Za účelem výstavby monumentálního díla si Vratislav sežene věhlasného italského architekta působícího v Čechách Giovanniho Battistu Aostalliho de Sala (1510–1575), jehož předchází renomé již z přestaveb zámků v Poděbradech nebo Chlumci nad Cidlinou.
Důvod, proč se o něj přetahují snad všichni majitelé zdejších panství, je zřejmý – de Sala exceluje v renesančním slohu, který je oproti dřívější nábožensky orientované gotice vítaným „polidštěním“ stavebního stylu.
Cílem už není vystihnout podřízenost všemohoucímu, nýbrž ohromit krásou. Ačkoliv de Sala částečně zachovává pozůstatky budovy, která na pozemku stála ještě před renesančním zámkem, i tak výstavba zabere dlouhých 13 let. Hotovo je až v roce 1581.
Smrt na řece
Kromě sloupořadí tvořící dvorní arkády je zámek pozoruhodný i svojí sgrafitovou fasádou. Jedná se o vyzdobenou omítku, kdy vystínováním částí tzv. psaníček fasáda nabývá plastického dojmu.
Zámek v Litomyšli je pokryt hned 8000 takových psaníček, znázorňujícími starozákonní, antické i jiné bitevní scény.
„Zadání od Vratislava z Pernštejna bylo, že žádný motiv nesmí být stejný,“ uvedla kunsthistorička Jana Sehnalová, která zámek dlouhá léta spravovala a významně se zasloužila o jeho rozvoj. Vratislav si ale krás stavby příliš neužije.
Rok po jejím dokončení umírá během plavby po Dunaji, milovaná Marie jej následuje na věčnost až o čtvrtstoletí později a podle pověsti dodnes na zámku bloudí její duch.
Litomyšl posléze projde rukama řady českých šlechtických rodů, přičemž každý si sídlo poupraví dle aktuální módy.
Dojatý Smetana
Asi největších úprav zámek v pozdějších dobách dozná za vlastnictví rodu Valdštejnů-Vartenberků (zdejšími majiteli byli v letech 1757–1855). Interiér oblečou do klasicistního stylu, vystaví zde impozantní divadelní scénu a sgrafitovou fasádu dají přemalovat.
Ve stejném období se v přízemním bytě zámeckého pivovaru narodil do rodiny sládka budoucí slavný hudební skladatel Bedřich Smetana (1824–1884). Ten se sem vždy milerád vrací.
„Byl jsem až k slzám dojat, jakým velkolepým způsobem moje rodné město moje slabé pokusy a snahy v říši umění mně odměňuje,“ napíše skromně Smetana, když jej v září 1880 pozvou na zdejší slavnostní odhalení jeho pamětní desky.
Tehdy vidí majestátní zámek, který je od roku 1999 zapsán na seznamu světového kulturního dědictví UNESCO, naposledy.
