V blázinci v Broadmooru už skoro všichni spí. William Chester Minor však stále listuje v knihách. Pročítá každou stránku, na papír si zaznamenává zajímavá slova a pak je seřazuje podle abecedy. Blíží se pondělí – den, kdy svou práci pravidelně posílá do redakce. 

Už v polovině 19. století se londýnští intelektuálové shodnou, že existující anglické slovníky jsou zcela nedostačující. Rozhodnou se proto vytvořit nový, daleko obsáhlejší.

„Je nutné zaznamenat životopis každého slova, zjistit, kdy se narodilo, a vystavit mu rodný list,“ nechává se v roce 1857 slyšet teolog Richard Chenevix Trench (1807–1886) na jedné ze svých přednášek v Londýnské knihovně.

Pánové ve fracích jen svorně přikyvují. Teprve po 22 letech však jejich plán nabere konkrétnější rysy – roku 1879 se Filologická společnost konečně domluví s Oxfordským vydavatelstvím na spolupráci.

Připravovaný slovník má mít celkem čtyři svazky o 6400 stranách. Hotovo bude podle předpokladu do deseti let, jenže uplyne šest let a horliví redaktoři se dostanou teprve k heslu „ant“, tedy „mravenec“…

100 000 lístků

Není divu, práce je to vskutku „mravenčí“. Ještě než s ní vůbec mohli začít, museli dát dohromady dostatek materiálu – záznamy o nejrůznějších kontextech, v nichž se konkrétní slova kdy objevila. Je jasné, že listů s poznámkami bude obrovské množství.

„Herbert Coleridge, první šéfredaktor, proto navrhl přiměřeně velkou skříň s devíti přihrádkami na šířku a šesti na výšku, kam chtěl veškeré poznámky ukládat,“ zmiňuje se současný britský spisovatel Simon Winchester.

Za necelý rok jich nastřádá 100 000. Jeho optimistický odhad, ­že první část slovníku bude hotová napřesrok, se ukáže jako naprosto scestný. Navíc předčasně umírá, což postup prací dále zpomalí.

Jeho kolega Frederick Furnivall (1825–1910) proto najme dobrovolníky, aby s přípravou slovníku pomáhali.

Inzerát na slova

Furnivall sám se do psaní příliš pouštět nechce. Koneckonců, táhne mu na 55 let a monotónní, systematická práce mu moc nevyhovuje. Po pár letech tedy projekt svěří do rukou povolanějšího, a především mladšího filologa Jamese Murraye (1837–1915).

Ten se pustí do práce s obrovskou vervou. Opustí dosavadní zaměstnání, aby ho od psaní nic nerušilo a ve svém domě v Oxfordu zřídí speciální pracoviště zvané Scriptorium, kde se svým týmem třídí veškeré poznámky od dobrovolníků.

Chodí mu jich stovky denně, jelikož inzerát nechal umístit i do novin. Mezi lístky je spousta vzkazů podepsaná jménem William Chester Minor (1834–1920).

Smutná terapie

Neznámý pisatel se brzy stane vůbec nejaktivnějším přispěvatelem. Někdy zasílá i více než 100 citací týdně, podle Murraye navíc dokonale systematicky seřazené. Pochopitelně ho tedy zajímá, o koho se jedná.

„Léčebna Broadmoor,“ prohlíží si dopis se zaujetím, „zřejmě nějaký lékař.“ Ani ve snu by ho nenapadlo, že mu píše psychiatrický pacient – bývalý americký chirurg, který se z přemíry stresu v polní nemocnici zhroutil a později v pomatení smyslů zabil nevinného člověka.

Soud k němu byl shovívavý a poslal ho do léčebny. Tam ve dne v noci Minor leží v knihách, což bere zřejmě jako terapii, a pravidelně každý týden posílá své poznámky Murrayovi. Ten i s Minorovou pomocí nakonec zmapuje zhruba čtyři století vývoje angličtiny. Oba muži se velice sblíží a až do konce života zůstanou přáteli.