K prvním tvůrcům i vlastníkům knih patří kláštery. Mít vlastní královskou knihovnu se stává otázkou prestiže až později. U nás se jí může pochlubit Přemysl Otakar II., který dostal darem z ciziny několik astrologických a astronomických děl.
Náruživými sběrateli spisů se stávají také univerzity, které se v Evropě rodí už od konce 12. století. S vynálezem knihtisku se v polovině 15. století tištěné knihy šíří i mezi šlechtu a bohaté měšťanstvo.
Sbírky se utěšeně rozrůstají a v osvícenském 18. století dochází ke zlomu, když se knihovny zpřístupňují veřejnosti, toužící po vzdělání. Tehdy se také budují velkolepé knihovní sály…
Příspěvek bohatého krále
Knihovna: Joanina
Místo: Coimbra, Portugalsko
Rozsah sbírek: 300 000 děl
Vedení nejstarší portugalské univerzity v Coimbře roku 1717 požádá krále Jana V. (1689‒1750) o příspěvek na zbudování knihovny. „Vaše plány jsou velmi skromné,“ odvětí panovník suše a pošle mnohem větší sumu, než o jakou si vzdělanci řekli.
Může si to dovolit, protože zlato přivážené z Brazílie mu utěšeně plní státní kasu. Díky němu pod taktovkou architekta Gaspara Ferreiry vznikají tři bohatě zdobené barokní sály, jejichž zdi lemují dubové police.
Aby se do nich nepustil hmyz, stejně jako do uskladněných knih a rukopisů, mají zde jeden trik. Prostory čítárny zaměstnanci a čtenáři sdílejí s kolonií netopýrů! Bát se jich ale nemusejí, přes den totiž tito létající savci spí.
Večer co večer ovšem knihovníci zakrývají regály s knihami těžkými plachtami, aby je ochránili před netopýřím trusem. Během noci okřídlení pomocníci vychytají všechny škůdce.
Pod palbou kritiky
Knihovna: Rakouská národní
Místo: Vídeň, Rakousko
Rozsah sbírek: 7 400 000 děl
Habsburkové se samozřejmě pyšní vlastnictvím mnoha literárních děl.
Za základ jejich dvorské knihovny považují odborníci Evangeliář Jana z Opavy z roku 1368, zrod skutečné knihovny ale datují až do roku 1575, kdy jim holandský knihovník Hugo Blotius (1533–1608) sbírku katalogizoval.
Dveře k ní pro veřejnost otevírají v roce 1730, kdy ve vídeňském Hofburgu stavitel Joseph Emanuel Fischer von Erlach (1693‒1742), řídící se plány svého otce Johanna Bernharda Fischera von Erlach (1656‒1723), dokončuje sál určený přímo pro ni.
Na svou dobu dokonalý katalog v podobě kartiček vytváří roku 1780 archivář Gottfried van Swieten (1733–1803). Dobový tisk přesto nešetří kritikou, že bibliotéka málo slouží svým čtenářům, protože je otevřena jenom dopoledne.
Odpoledne si sem lidé mohou zajít pro knihu až v době Františka Josefa I. (1830–1916).
Pomohla jí revoluce
Knihovna: Sainte-Geneviève
Místo: Paříž, Francie
Rozsah sbírek: 2 000 000 děl
Svůj původ má už v temných dobách středověku, kdy se zde nachází konvent Sainte-Geneviève. Rozrůstání jejích sbírek pomůže hlavně Velká francouzská revoluce a napoleonské války, kdy řada zkonfiskovaných spisů z jiných klášterů putuje právě sem.
Už předtím ale byla přístupná veřejnosti. Pro ni v letech 1843–1850 buduje architekt Henri Labrouste (1801–1875) novou budovu s renesanční fasádou a s rozlehlým sálem, v němž nechává vyniknout železné prvky.
Přínos jezuitů
Knihovna: Národní v Klementinu
Místo: Praha, Česká republika
Rozsah sbírek: přes 7 500 000
„Českých knížek hubitelé lítí – plesnivina, moli, jezoviti,“ veršuje ve svém epigramu novinář Karel Havlíček Borovský (1821‒1856). Jezuitům ale trochu křivdí.
I když české knihy cenzurují a některé i pálí, na druhou stranu od svého příchodu do Čech v roce 1556 budují teologicky zaměřenou knihovnu úctyhodného rozsahu, která od roku 1722 slouží účelům jejich univerzity.
„Lepší kolej bez vlastního chrámu nežli škola bez knihovny,“ prohlašuje zakladatel pražské veřejné jezuitské koleje u sv. Klimenta Petr Canisius (1521‒1597). Jezuité tak položí základ budoucí největší knihovny v českých zemích.
Osvícená panovnice Marie Terezie (1717‒1780) ji roku 1777 vyhlašuje za Veřejnou c. k. Univerzitní knihovnu a otevře zájemcům o studium. V té chvíli ji již zdobí krásný barokní knihovní sál.
Foto: shutterstock.com, wikipedia.org
