Už není naděje – loď jde ke dnu. Poslední záchranné čluny s ženami a dětmi se spouštějí na hladinu a muži, pro které nezbylo místo, se v zoufalství vrhají přes zábradlí do ledového Atlantiku. Mrazivou vodu šlapou chudáci i boháči.

Jedním z těch šťastnějších, kteří zkázu Titaniku přežijí, je nadějný americký tenista narozený ve Švýcarsku Richard Norris Williams (1891–1968).

Na plavbu se vydal spolu se svým otcem, úspěšným právníkem Charlesem Duanem Williamsem (1860–1912). Kajuty mají samozřejmě v první třídě.

Na loď oba nastoupili 10. dubna 1912 při její první kontinentální zastávce v severofrancouzském Cherbourgu.

Následující čtyři dny si Williamsovi užívali přepychu v té době největšího a nejluxusnějšího zaoceánského parníku plnými doušky, a to zpravidla až do pozdních nočních hodin. Ponocovali i osudného 14. dubna.

Klid před bouří

Je právě 20 minut před půlnocí, když pravý bok Titaniku prořízne ledovec. Trhlina se táhne v délce 90 metrů a dosahuje přes šest vodotěsných komor, které nyní hltají vodu. Rozsah škod ale není hned znát.

Náraz do ledovce nebyl přímý, takže Titanik se při něm jenom krátce zachvěl. „Všechno je pod kontrolou,“ ujišťuje posádka nervózní cestující.

O tom svědčí i incident, při němž Williams mladší vyrazí silou dveře kajuty, v níž zůstal uvězněn jakýsi pasažér, a jeden ze stevardů na něj ještě spustí, že ho nahlásí za ničení majetku plavební společnosti…

Smrt pod komínem

První záchranné čluny se ocitnou na hladině až hodinu po nárazu.

Ačkoliv je v tu chvíli všem jasné, že počet člunů na záchranu všech ani zdaleka nestačí, podle výpovědí svědků na palubě potápějící lodi nepanuje panika, a to přesto, že začínají umírat první lidé.

Smrti neunikne ani Williams starší, jehož před synovýma očima rozdrtí zřícený komín.

„Na okamžik jsem tam stál ohromený – ne proto, že mě (komín – pozn. red.) minul jen o pár stop a překvapivě ani ne proto, že zabil mého otce…, ale ohromil mě pohled na ten ohromný komín, stále soptící dým,“ popisuje chvíle hrůzy Williams mladší. Sám poté skočí z 12metrové výšky do vody.

Z vody do vody

Jen co vyplave na hladinu, vyvleče se z těžkého kožešinového kabátu a začne se rozhlížet kolem. „Asi dvacet yardů (zhruba 18 metrů – pozn. red.) ode mě jsem zahlédl něco na hladině. Doplaval jsem k tomu a zjistil, že to je člun,“ vzpomíná.

Člun je ale plný vody, takže třicítka přeživších, která se na něj vysápe, tu stejně stojí po pás ve vodě. Osudnou noc přežije jen 11 z nich.

Williams má štěstí, po vylovení ho ale natolik trápí omrzlé nohy, že mu lékař na záchranné lodi Carpathia oznámí, že bude nejlepší je obě amputovat.

„Budu je ještě potřebovat,“ odvětí mu údajně pacient. A skutečně, díky pravidelnému cvičení se Williams plně zotaví a ještě téhož roku zvítězí na tenisovém US Championships (dnešním US Open) ve smíšené čtyřhře.

V roce 1924 pak ve stejné kategorii získá zlato na letních olympijských hrách v Paříži.

*** Přibarvil si potopení? ***

* Do New Yorku cestoval, aby zde obhájil titul raketového šampiona (jde o sport podobný dnešnímu squashi). I jeho cestu ale překazí potopení Titaniku.

* Charles Williams (1888–1935) – žádná příbuznost s R. N. Williamsem neexistuje – podle svých slov skočil do vody a po chvíli doplaval k jednomu ze záchranných člunů.

* Podle výpovědi pátého důstojníka parníku Harolda Lowa (1882–1944) ale ve vodě vůbec nebyl, nýbrž nastoupil do člunu už před jeho spuštěním na hladinu.