Švih ostřím zahnuté čepele ukončí život imáma Husajna, prvního kritika tyranských vládců, kteří se po smrti proroka Mohameda ujali vlády nad dobytým územím. Co na tom, že je přímým vnukem islámského proroka!

Jeho mrtvé tělo nepřátelé navíc ještě nechají rozdupat stádem koní. Podobně skončí i 72 jeho nejbližších přátel a členů rodiny…

Proroku islámu Mohamedovi (571–632) je zrovna 55 let, když se jeho dceři narodí druhý syn.

Osobně pro něj vybere jméno Husajn ibn Alí (asi 626–680) a jemu i jeho staršímu bratrovi al-Hasanovi (624–670) věnuje zvláštní péči.

Často si s nimi hraje, rozmlouvá a také jim předává své učení. Oba chlapci tak mají od malička vštěpenou velmi jasnou představu o tom, jak by měla společnost postavená na islámu fungovat.

Po Mohamedově smrti se má podle šíitské tradice do čela chalífátu postavit jeho syn a následně vnuk al-Hasan. Ten však ustoupí Mu´ávijovi (asi 602–680) z rodu Umajjovců.

Když oba dva zemřou, spor o vládu nad islámským státem se znovu rozhoří – tentokrát mezi imámem (vůdcem muslimské obce) Husajnem a umajjovským dědicem Jazídem (asi 646–683). Vítězně z něj vyjde Jazíd, ale svého soka nespouští z očí.

Jasné ultimátum

„Přišel jsem, abych zreformoval ummu (národ – pozn. red.) svého děda,“ prohlašuje Husajn ke svým záměrům a otevřeně přitom kritizuje vládu Jazída I. Za jeho panování totiž dochází k tyranii, korupci, a hlavně chalífa se podle Husajna odklání od pravé interpretace Koránu.

Jazíd nehodlá kritiku trpět a kromě drakonických trestů pro Husajnovy podporovatele svého odpůrce přes správce Mediny vyzve ke složení slibu věrnosti, čímž ho staví před jasnou volbu – buďto se mu otevřeně podvolí, nebo zemře.

„Jazíd současně dal správci jasný příkaz, že pokud se imám nepodvolí, má ho nechat zabít a jeho uťatou hlavu mu poslat jako důkaz,“ líčí autor Husajnovy biografie S. Manzoor Rizvi. Imám se však Jazídovi vzdávat nehodlá…

Zahnán do pouště

Husajn prchá do iráckého města Kúfy, kde se domnívá, že mu místní nabídnou azyl. Jedná se však jen o léčku nastraženou Jazídem, který jej hodlá hned po příjezdu lapit.

Nicnetušící Husajn se vydává s karavanou svých přátel a rodiny přes poušť, ale než do města dorazí, dozví se o skutečné povaze pozvání kúfských obyvatel. „Nikdo není horší než Iráčané a mezi nimi jsou nejhorší ti z Kúfy!“ nechává se slyšet rozhořčený imám.

Mění proto cestu a se svými lidmi se uchýlí do pouštního města Karbalá. Jeho zdejší pobyt ale nezůstane dlouho utajen. Zanedlouho ho obklíčí tisíce Jazídových mužů.

Smrt jako symbol

„Do boje!“ ozve se zpoza hradeb Karbaly a Husajnovy přívrženci vědí, že není úniku. Proti mnohonásobně přesile (některé zdroje hovoří až o přečíslení 1:10 000) nemají šanci a záhy jsou odzbrojeni.

Veliteli útočníků v souladu s Jazídovými rozkazy stačí už je vydat pokyn katům. Krev odpůrců v tu ránu zbarví písek doruda. Husajnovo tělo je navíc rozšlapáno koňmi na cáry a přeživší ženy a děti jsou s okovy na rukou hnány přes poušť do Sýrie.

Ačkoliv se Husajnovi zreformovat chalífát nepodařilo, jeho smrt rozhoupe letargické obyvatele k činnosti a proti Jazídovi povstane ozbrojená opozice. Den smrti imáma Husajna dodnes patří mezi šíitskými muslimy k nejvýznamnějším svátkům.