Přesily se nezaleknou. V bitvě u slezské Lehnice 20 000 mongolských lučištníků na koních roku 1241 rozpráší třicetitisícové vojsko křesťanů. V Evropě diví kočovníci, kteří se přemísťují z místa na místo závratnou rychlostí, vyvolají paniku.

Rychlí a nezávislí

Proženou se celou Asií jako vítr. Denně mohou urazit až 160 kilometrů. Za takovou rychlost mongolští válečníci vděčí svým koním. Každý z nich jich má k dispozici víc, v průměru tři až čtyři. Když je jedno zvíře cvalem znaveno, vystřídá je za čerstvé, plné sil.

Koně jim také poskytují víceméně vše potřebné k životu. Vesměs jde o klisny, takže Mongolové pijí jejich mléko, když je třeba, spořádají jejich maso nebo si vychutnávají jejich krev. Usušený koňský trus jim slouží jako palivo místo dřeva.

Díky tomu jsou také do značné míry nezávislí na zásobovacích kolonách, které zdržují jiné středověké armády.

Společně i ve smrti

Koně si pečlivě chrání – jako sami sebe. Navlékají na ně lamelové brnění, složené z pěti kusů včetně toho, jenž kryje hlavu. Součástí postroje jsou třmeny, které umožňují mongolským bojovníkům střílet za jízdy z luku v jakémkoli směru.

Po smrti bojovníka je zvíře někdy obětováno a pohřbeno s ním. Na jednu stranu koně pro mongolskou armádu představují obrovský přínos, na druhou ovšem starosti, jak jim v nehostinných končinách zajistit dostatek potravy.

Mračna šípů

Základní zbraní mongolského válečníka je kompozitní luk. Na cestu si bere obvykle dva až tři a toulce, z nichž každý obsahuje 60 šípů. Dostřel jejich luků může být až 200 metrů. Hroty šípů Mongolové zpevňují tak, že rozžhavené železo noří do slané vody.

Kromě luku nosí kopí, za koženým opaskem mívají zastrčenou zahnutou šavli, měřící něco přes půl metru, aby je neomezovala při jízdě na koni.

Praktické hedvábí

Mongolský válečník si tělo chrání lamelovým brněním. Jeho jednotlivé dílky, pospojované k sobě, mohou být z kovu nebo kůže. Hmotnost takového brnění může být až deset kilogramů. Pod ně pak obléká dlouhý těžký kabátec lemovaný kožešinou.

Spodní vrstvu oděvu tvoří hedvábná košile. Hedvábí je jako materiál ideální, protože pokud bojovníka zasáhne šíp, umožní jemná látka jeho snazší vytažení z těla.

Milují zimu

Na nohy Mongolové nazouvají vysoké boty z plsti a kůže. Zima jim v nich rozhodně být nemůže. Ostatně toto roční období sami preferují pro přesuny své armády.

Zatímco ostatní středověká vojska chladné zimní počasí k boji nevábí, potomci Čingischána (asi 1162–1227) s oblibou využívají zamrzlých řek, po nichž se valí za kořistí jako po dálnicích.

Čest na prvním místě

Mongolští válečníci jsou disciplinovaní, své velitele poslechnou na slovo. Je jim vštěpována loajalita vůči nadřízeným i druhům ve zbrani. Základní jednotku mongolské armády tvoří deset mužů.

Pokud jeden zběhne z boje, bude dopaden a popraven on i jeho devět zbývajících druhů. Sloužit v mongolské armádě je však čest. Není proto výjimkou, že se do ní hlásí i starší muži. Věková hranice, do níž se verbuje, činí 60 let.

Foto: shutterstock.com