V očích Clauda Moneta je patrné překvapení. Znovu a znovu si pročítá právě došlý dopis. Je od dvorního sběratele impresionistů Paula Durand-Ruela, který mu v něm sděluje, že mu nemůže poslat peníze. Hrozí mu totiž bankrot!

Skupina tak může přijít o hlavní zdroj financí. Nestane se tak. Durand-Ruel má totiž geniální plán…

Do Manetova ateliéru v pařížské Rue de Saint-Pétersbourg se vřítí noblesně oblečený muž ve středních letech, s motýlkem pod krkem a patkou na čele. Div že překvapeného malíře nesrazí na zem. Jde o Paula Durand-Ruela (1831–1922).

Obchodník s uměním den předtím narazil u svého známého na Manetova plátna, která ho nadchla a musí je stůj co stůj mít. Za lednových mrazů roku 1872 se proto vydává do malířova ateliéru.

K Édouardovu překvapení si nekoupí jedno či dvě plátna, ale rovnou 23. Za pár dní je navíc opět zpátky. Manet tak za týden vydělá neuvěřitelných 53 000 franků!

„Durand-Ruel byl misionářem. Měli jsme štěstí, že jeho náboženstvím bylo malířství,“ vzpomíná později Renoir.

Kmotr impresionistů

Když si Monet zastíní oči, může v dálce spatřit elegantní jachtu. Do Argenteuil za ním totiž v létě 1872 po Seině připlouvá nový člen skupiny. Je jím 24letý Gustave Caillebotte (1848–1894), pocházející z bohaté právnické rodiny.

Ačkoli není přijetí impresionistů odbornou veřejností jednoznačné, o jejich díla je od počátku velký zájem. Caillebotte se díky svému jmění stává nejen jedním ze členů hnutí, ale také sběratelem jeho prací. Celkem jich získá bezmála sedm desítek.

„Kromě překupníků a zprostředkovatelů se začali vynořovat i další mecenáši,“ pokračuje historička Sue Roeová.

Victor Chocquet (1821–1891), jehož rodina zbohatla na hedvábí, kupuje 60 pláten, Armand Dorier 31, Gustave Arosa (1818–1883) 27. Vedle Durand-Ruela jsou to ale „ořezávátka“.

Ten jich získá 5000! Záhy se mu proto začne přezdívat „bankéř“ či „kmotr impresionistů“.

Vážné obvinění

Ztichlou místnost prořízne krátké povzdechnutí. Patří Durand-Ruelovi. „Kéž bych se mohl vytratit někam do pouště,“ šeptá obchodník a hlavu přitom skládá do dlaní. V roce 1884 je totiž obviněn z prodávání padělků. Aby toho nebylo málo, zabředá do dluhů.

Ty se nakonec vyšplhají až do výše 1 000 000 franků. Durand-Ruelovi hrozí bankrot, a musí proto zastavit vyplácení peněz impresionistům. Ti jsou samozřejmě zděšení. Monet s Pissarrem dokonce zvažují, že se přesunou k jinému galeristovi. Nakonec ale nemusí.

„Během dvou let se Durand-Ruelova situace diametrálně změnila,“ upozorňuje Néret. Obchodník nejprve smete křivá obvinění ze stolu a následně se vymaní i z dluhů.

Přes noc hvězdami

Do výstavního sálu Americké umělecké asociace na Madison Square se valí davy lidí. Durand-Ruel hraje roku 1886 vabank. Bere 300 impresionistických pláten a odplouvá s nimi za oceán. V New Yorku pak otevírá velkou výstavu.

„Dílům, která do té doby nikdo neznal, se dostalo mimořádného přijetí. Tisk byl uchvácen. Renoira dokonce New York Mail přirovnal k Leonardovi,“ vysvětluje kunsthistorik Wildenstein.

Z Moneta, Maneta, Degase i Pissarra se doslova přes noc stávají mezinárodní hvězdy. A z Durand-Ruela boháč! Během výstavy prodá pět desítek děl za 40 000 dolarů. Cena impresionistických pláten navíc letí rychle nahoru.

Roku 1894 se už obrazy namísto dosavadních 500 franků za kus prodávají za 50 000 franků. Na stará kolena je tak z Durand-Ruela milionář, který si může v New Yorku otevřít vlastní galerii.

*** Umně se vyhne placení cla ***

* Kustodi rychle přenášejí impresionistické obrazy z budovy Americké umělecké asociace do protilehlých výstavních sálů Národní akademie designu…Durand-Ruel na newyorské výstavě roku 1886 vydělá majlant i díky tomu, že se vyhne placení cla.

* „Přehlídku nahlásil jako vzdělávací, a nikoli jako komerční,“ píše Daniel Wildenstein. Nemusí proto odvést 30procentní daň. Plátna přesto prodává, což neujde pozornosti celníků.

* Výstava je proto narychlo přesunuta do učebních sálů Národní akademie, kde už má být čistě vzdělávací. Durand-Ruel ani tady ale s prodejem nepřestane. Činí tak tajně, během nočních recepcí.