Telegrafistka Marta Šaršounová přebírá v sobotu 5. října 1918 kolem desáté dopoledne na poštovním úřadě na Šubertově náměstí v Dobrušce telegram určený jejímu nadřízenému, poštmistrovi Václavu Malému, který je členem odbojové organizace Maffie.

Když zprávu prostuduje, obličej se jí rozzáří radostí. Tuhle novinku si nemůže nechat pro sebe…

Sedmnáctiletá slečna, která se zaučuje u telegrafu, rozjařeně otevře dveře do haly pošty. „Je konec války! Máme samostatnost! Rakousko-Uhersko kapitulovalo,“ volá nadšeně a lidé, čekající s dopisy a balíčky ve frontě, se nestačí divit.

Netrvá dlouho a o senzační zprávě si povídá celé východočeské městečko. Místní zastavují jeden druhého na ulicích. „Už jste to slyšel? Válka skončila!“ Obyvatelé, zdecimovaní čtyřmi roky nedostatku, si oddechnou.

Osvobození věznice

Na náměstí se shromáždí hlouček lidí, k nimž se přidávají další a další. Dorazí dokonce i místní kapela. Průvod se vydává ulicemi. „Pryč s ním!“ vykřikne kdosi a ukáže na rakouského orla na štítě zdejšího c. k. úřadu.

Okamžitě se najde několik dobrovolníků, kteří symbol monarchie strhnou. Shromážděný dav dokonce vtrhne do místní věznice, odkud vyvede zajaté vojenské dezertéry. Školní výuka se přerušuje a ven vyrážejí i děti. Na domech se objevují červenobílé prapory.

Celá Dobruška se večer rozsvítí lampionovým průvodem, v hospodách teče pivo proudem až do rána.

„Večer na náměstí, kde je spousta lidí, hraje hudba a Krauser ohnivě řeční, vítá se mír a boří se Rakousko… Jdeme pak na Červenou, kde je plno, jako ostatně ve všech hospodách,“ vypráví jistý pan Vaněk, očitý svědek událostí, který v Dobrušce tráví dovolenou a události si zaznamená do deníku. Jeden ze symbolů Rakouska-Uherska podle něj skončí v místním rybníce.

Ve válečném stavu s říší

Už 6. října 1918 se ale zjistí, že celé oslavy jsou jeden velký omyl. „Druhého dne se měšťané probudili a monarchie trvala dál,“ vtipkuje ve své novele Hráči spisovatel Karel Poláček (1892–1945), rodák z nedalekého Rychnova nad Kněžnou.

Podle něj se nenápadné městečko v podhůří Orlických hor dostalo do válečného stavu s Rakouskem-Uherskem. K politováníhodné chybě nešťastné úřednice se ale c. k. úřady postaví shovívavě. Četníci nic nehlásí, protože se sami přidali k oslavám.

Na hejtmanství zprávy o události budí spíše rozpaky. Na frontách první světové války už je rozhodnuto a nikomu se nechce nikoho trestat. Monarchie má své poslední dny stejně spočítané…

Deník udělá jasno

Místní na celou událost postupně zapomenou. Později panují dokonce i pochybnosti o datu události 5. října 1918. Ani záznamy v městské kronice netvrdí jednoznačně, že šlo opravdu o tento den.

„Zprávy o převratu ukázaly se klamnými,“ zapíše sice v říjnu 1918 místní kronikář Václav Pišl, ale jistý si není ani Karel Poláček. Ve svých Hráčích se zmiňuje o sporech ohledně data.

Uvádí, zda se nejednalo například o 14. října 1918. Jasno v této věci udělají v roce 1968 objevené deníkové záznamy zmiňovaného pana Vaňka. Autentické svědectví nikdo nezpochybní. A shluk teček a čárek, který vše odstartoval?

„My dnes nevíme přesně, co ten telegram obsahoval, ale v každém případě si jeho obsah slečna Šaršounová vyložila tak, že skončila válka a máme samostatnost,“ dodává současný historik Jiří Mach.

Pravděpodobně v něm stálo, že Rakousko-Uhersko je ochotno přijmout mírové podmínky amerického prezidenta  Woodrowa Wilsona (1856–1924), a Dobruška tak oslavila vznik republiky o tři týdny dříve.

*** Konec nemravů ***

„Navždy lámeme pouta, v nichž nás týrali věrolomní, cizáčtí a nemravní Habsburkové,“ prohlašuje člen Národního výboru československého Isidor Zahradník (1864–1926) v Praze u sochy svatého Václava na Václavském náměstí.

„Jsme svobodní! Přísaháme, že chceme tuto svobodu hájit svými životy,“ volá a shromážděný dav mu bouřlivě odpovídá: „Přísaháme!“ Zahradník 28. října 1918 v Praze jako první vyhlašuje samostatnost Československa.