Když v 17. století mughalský vládce Šáhdžahán přikázal postavit slavný Tádž Mahal jako poctu své manželce, jiný symbol lásky už v Indii tou dobou byl. A možná trochu překvapivě ho nechala vybudovat žena pro svého manžela…

Královna Udajamatí musí svého chotě nejspíš hodně milovat. Pro Bhimu I. (asi 1022–1064) nechává na břehu posvátné řeky Sarasvatí na severozápadě dnešní Indie ve státě Gudžarát vybudovat velkolepou tzv. schodišťovou studnu.

Stavba Rani Ki Vav (Královniny studny) začíná snad v roce 1063, některé prameny ovšem uvádějí už rok 1032, a trvá 20 let. Pod rukama zručných stavitelů vyrůstá překrásná památka, která je pro architekturu tehdejší Indie typická.

Sedm pater, mířících pod zem až do hloubky 28 metrů, zdobí nádherné sloupy a pilíře, řada geometrických vzorů, ale především dokonale vytesaných soch.

Těch je tu na 1500. Provedené do nejmenších detailů znázorňují hinduistická božstva, nejčastěji boha Višnu, další mytologické výjevy, rostliny, zvířata skutečná i bájná nebo příběhy z každodenního života. Na těch často dominují ženské postavy.

Své místo tu mají také zástupy tzv. apsar, které jsou půvabnou obdobou evropských víl či nymf.

Po staletí ztracená

Celá stavba připomíná hinduistický chrám, ale obrácený vzhůru nohama. Hlavní svatyně se nachází na dně a oslavuje vodu a její blahodárné, léčivé účinky na lidský organismus.

Voda se ovšem v průběhu času pro studnu, která je dnes považována za jednu z největších a nejkrásnějších svého druhu na světě, stane zkázou. Blízká řeka ji postupně zaplavuje nánosy bahna, až ji pohřbí úplně.

Archeology je objevena až ve 40. letech minulého století. V těch 80. pak probíhá její kompletní odkrývání. Jakmile se ukáže v celé své kráse, už jí nic nebrání v tom, aby zamířila na prestižní Seznam světového dědictví UNESCO (2014).

Foto: Wikimedia.org