Mladý muž se viditelně potí, neustále si mne dlaně, klopí zrak. Kováře Jiříka Wagnera, který působil na zámku Smiřických v Kostelci nad Černými lesy, právě vyslýchají kvůli jeho vášnivému románku s dcerou zdejšího pána. Nic pěkného ho nečeká…
„Eliška Kateřina ke mně směle přistoupila a mý ruce, že jsou i byly černé, mocně mi je brala do svých rukou a vobjímala je…,“ začíná své vyprávění Jiřík Wagner o tom, jak se nedobrovolně stal objektem vášně temperamentní šlechtičny.
Eliška Kateřina Smiřická (1590–1620) pochází z pěti dětí. Její otec Zikmund Smiřický (1557/1558–1608) patří k největším finančníkům své doby, ale zatímco střádá rodové jmění, o dceru se valně nezajímá.
V jeho hledáčku stojí synové, dědicové rozsáhlých panství Smiřických. Jestliže dříve hráli mezi českými pány prim Rožmberkové, teď to je Zikmundův rod.
Mimo otcovo zorné pole, ale naopak pod dohledem přísné a upjaté matky vyrůstá z Elišky Kateřiny ne příliš půvabná dívka, která ovšem zatouží po tajích lásky.
Snad fantazii mladé šlechtičny v tomto směru probouzejí oplzlé spisky zámeckého klíčníka Václava, do nichž ji nechává nahlédnout. Kde však ukojit touhu?
Nebylo pro něj úniku
17leté děvče se rozhlíží po svém nejbližším okolí, pátrá mezi služebnictvem. Dva mladíci jí však dávají košem, chytí se až třetí – kovář Jiřík. Eliška Kateřina ho zve do svých komnat pod záminkou jakési závady, kterou je třeba opravit.
Jakmile je uvnitř, věrná služebná Eva Hlavatá za ním zamyká dveře. Pro kováře není úniku. Je vystaven všemožným svodům Elišky Kateřiny, jejím polibkům a dotekům. Vzdoruje, ale marně. „Já potom, když ona mne tak vždycky objímala, také jsem ji objímal;
jak jest ona mně činila, tak jsem jí také činiti musil,“ vysvětluje později během výslechů Jiřík Wagner. Opakovaně chce vztah se šlechtičnou, jehož rizika si velmi dobře uvědomuje, přerušit.
V takových chvílích mu Eliška Kateřina vyhrožuje, že si něco udělá, nebo ho udá pro znásilnění. Mladík raději zatne zuby a dál je jí po vůli. Pak však do jejich „romance“ zasáhnou dějiny.
V Praze tou dobou sídlí císař Rudolf II. (1552–1612) a proti němu táhne s vojskem jeho vlastní bratr Matyáš (1557–1619). Smiřičtí v roce 1608 usoudí, že jim bude lépe na jejich panství na Hrubé Skále než v blízkosti české metropole.
Během hektického stěhování vyjdou na světlo světa lístky, v nichž Eliška Kateřina vyzývala svého kováře ke společnému útěku. Rodina je v šoku…
12 let vězněm vlastní rodiny
„Otce jsi přivedla do hrobu!“ soptí na adresu nehodné dcery matka Hedvika (†1610). Zikmund Smiřický skutečně zemřel krátce po odhalení dceřiny aférky. Kovář Wagner i služka Eva Hlavatá putují do vězení v Českém Dubu.
Elišku Kateřinu rodina zavře ve sklepení na Hrubé Skále, později ji přemístí do žaláře v Kumburku. Od zdejších hlídačů se snad dozvídá o matčině smrti i skonu dvou bratrů Jaroslava (1588–1611) a Albrechta Jana (1594–1618).
Zřejmě je zpravena také o bouřlivých událostech v Českém království, které povstalo proti habsburské nadvládě. A právě v těchto dramatických dobách je ze svého vězení po 12 letech vysvobozena.
Její zachránce se jmenuje Ota Jindřich z Vartenberka (†1625) a okamžitě se s ní žení. Eliška Kateřina si nedělá iluze. Po smrti bratrů je možnou dědičkou obrovského jmění Smiřických.
Je tu ale ještě mladší sestra Markéta Salomena (1597–asi 1655), která se po skonu Albrechta Jana stala poručnicí posledního z bratrů, Jindřicha Jiřího (1592–1630), jenž je duševně nemocný.
Právě jí patří všechny statky Smiřických ve chvíli, kdy Eliška Kateřina opouští vězení. S daným stavem se odmítá smířit. Obsazuje rodový Jičín a je odhodlána bojovat za svá práva.
Soudy i král Fridrich Falcký (1596–1632) však přiznávají právo na majetek Markétě Salomeně, Eliška Kateřina se nezbavila nálepky černé ovce rodiny. Když pochopí, že prohrála, sama 1. února 1620 zřejmě záměrně vyhodí do povětří část jičínského zámku. Umírá v jeho troskách.