Shrbený vězeň sotva popadá dech. „Vyjde to, vím to,“ šeptá si sám pro sebe. V nohou má křeč, napětím ani nedýchá. Už několik hodin leží namačkán v jen asi metr dlouhé dřevěné schránce.

Jakmile škvírami v bedně pronikne dovnitř závan mořského vzduchu, s úlevou si oddychne: „Konečně svoboda…“ 

Patří k nejvšestrannějším učencům své doby. Má zkušenosti jako vysoký funkcionář v nizozemských provinciích a následně jako švédský diplomat ve Francii. Kromě toho se Holanďan Hugo Grotius (1583–1645) věnuje i psaní, filozofii, historii a teologii.

Je ironií osudu, že doma v Nizozemsku ho nejvíce proslaví jeho pozoruhodný útěk z vězení, po němž dá své rodné vlasti definitivní sbohem. Proč měl jeden z nejnadanějších politiků první poloviny 17. století strávit zbytek života za mřížemi? A kdo mu pomohl uprchnout?

Rychlá kariéra

Svou genialitou udivuje Hugo už odmalička. Číst se naučil ve dvou letech, doktorát z práva obdrží v patnácti! Rok nato už působí jako advokát v Haagu, ve volném čase pak publikuje básně, divadelní hry a filozofické spisy.

Díky podpoře státníka Johana van Oldenbarnevelta (1547–1619) je v roce 1613 zvolen i radním Rotterdamu, jenže právě toto spojenectví mu později zlomí vaz.

Oldenbarnevelt se totiž dostane do ostrého sporu s nizozemským místodržícím, princem Mořicem Oranžským (1567–1625).

Tomu je trnem v oku hlavně Johanův kladný postoj vůči umírněným kalvinistům, ale i jeho snaha o diplomatické urovnání vleklého konfliktu se Španělskem. Když Oldenbarnevelt podepíše dočasné příměří, považuje to princ za zradu vlasti.

Vzpurného politika pošle za mříže a spolu s ním i jeho věrného spolupracovníka Huga Grotiuse.

Naivní strážci

„Bože, odpusť,“ zašeptá klečící stařec těsně předtím, než mu na zátylek dopadne popravčí meč. Ozve se dutá rána a mezi lidmi na náměstí v Haagu to zašumí.

Zatímco Johan van Oldenbarnevelt je na příkaz Mořice Oranžského veřejně sťat, Grotius je roku 1619 odsouzen k doživotnímu vězení na hradě Loevestein ve středním Nizozemsku. V žaláři však nakonec stráví jen 20 měsíců.

Jeho útěk zorganizuje Hugova oddaná manželka Maria (asi 1589–1653). Ta svého chotě ukryje do malé truhly a s pomocí služebné ji propašuje na loď, mířící do Francie. Strážným při tom namluví, že se v bedně nacházejí knihy. Smělý plán vyjde a Grotius tak v roce 1621 nadobro opouští rodnou zem.

Vyplaví ho moře

Po svém riskantním kousku se Grotius usadí v Paříži, kde se nadále věnuje vědecké práci a psaní literárních děl. Domů se už nevrátí, a to ani po smrti Mořice Oranžského, kdy se holandským exulantům otevře možnost požádat státní orgány o milost.

Hugo odmítne, protože by musel uznat vinu. Na svých cestách Evropou zavítá i do Švédska, kde je nadšeně přivítán hrabětem Axelem Oxenstiernou (1583–1654), jenž patří k jeho obdivovatelům.

Proslulý státník Grotiuse využije pro švédské zájmy a jako vyslance ho v roce 1634 posílá zpět do Paříže. Ke svému zaměstnavateli ale čas od času musí. Jedna severská štace však pro holandského učence skončí tragicky.

Když v roce 1645 Švédsko opouští, vjede jeho plavidlo do bouře a ztroskotá. Podchlazeného Grotiuse vyplaví moře poblíž severoněmeckého přístavu Rostock. Umírá o dva dny později na následky vyčerpání.