Už za svého života byl tak slavný, že o něm hovořili jako o králi. Pokud mají valčíky své království, Johann Strauss mladší je v něm na věčné časy nezpochybnitelným panovníkem.

Majitel vídeňského orchestru a skladatel Johann Strauss (1804–1849) má uměleckých genů na rozdávání. Hned tři jeho synové se vydávají na hudební dráhu.

Nejmladší Eduard (1835–1916) i starší Josef (1827–1870) se proslaví jako autoři polek a valčíků, největšího uznání se ale dostane nejstaršímu z Johannových potomků, narozenému 25. října 1825. Nosí jeho jméno, takže pro historii navždy bude Johannem Straussem mladším (†1899). A svého otce ve věhlasu jednou strčí do kapsy.

Starší, nebo mladší?

Hudební kariéra přitom není budoucnost, kterou si pan Strauss pro svého syna představuje. Rád by mu zajistil nějaké úctyhodnější zaměstnání, a tak dohlíží na to, aby potomek docházel nejprve na polytechniku, potom na gymnázium.

S nelibostí nese, že z obou prestižních škol synka vyloučí. „Zajímá se jen o hudbu a učení ho nebaví,“ stěžují si učitelé. A to ještě otec musí skousnout domácí neshody, protože jeho žena Johanna mladšího v jeho touze po hudbě všemožně podporuje.

Není divu, že Johann Strauss starší nakonec rezignuje a rodinu opustí. To je ovšem voda na mlýn mladého Johanna. Okamžitě se začíná hudbě věnovat naplno a už v roce 1844 získá licenci k založení vlastního orchestru.

„Vydat se na koncert Strausse staršího, nebo mladšího?“ řeší teď dilema vídeňská smetánka. Vše nakonec vyřeší otcova smrt. Johann jako dědic okamžitě oba ansámbly sloučí, zapojí do práce i své dva mladší bratry, a především komponuje jako zběsilý.

Za život stačí napsat na 550 skladeb. Vídeň je nadšena z jeho valčíků, polek či pochodů, ale hlediště divadel plní i jeho operety v čele se slavným Netopýrem a Cikánským baronem.

Černé žezlo

Na vrcholu popularity je Johann Strauss mladší od 60. let 19. století, kdy se zrodí jeho přezdívka Král valčíků. Není vystoupení, kde by si publikum nežádalo valčík Na krásném modrém Dunaji.

Z valčíků dokáže vytvořit koncertní zážitek. Překážkou k rozvíjení slávy je jen jeho fobie z cestování. „Při jízdě vlakem onemocním z toho věčného průvanu,“ tvrdí skladatel. Nakonec ale svůj odpor překoná.

Vystupuje po celé Evropě i v Americe, nadšeně mu aplaudují korunované hlavy v čele s Františkem Josefem I. (1830–1916) či německým císařem Vilémem I. (1797–1888). „Je jediný, komu závidím,“ přiznává jeho věhlasný kolega Johannes Brahms (1833–1897).

V anketě, pořádané v roce 1890, je Strauss prohlášen za třetí nejvýznamnější osobnost Evropy hned po anglické královně Viktorii (1819–1901) a německém kancléři Bismarckovi (1815–1898).

Když pak Strauss v červnu 1899 umírá na zápal plic, posledního rozloučení se účastní celá Vídeň. V čele průvodu projíždí na vraníku jezdec, třímající černé žezlo. „Je to symbol, že odešel král,“ vědí všichni.