Povídá se o něm, že má lék snad na všechny neduhy. Pomáhá ženám s otěhotněním, léčí nejrůznější záněty i úporné horečky. Když jeho přítel, kněz Bohuslav Balbín, beznadějně onemocní černými neštovicemi, pomůže Jan Marek Marci i jemu. Prý díky léku, který si sám namíchal ve své lékárně.

Jeho jméno dnes málokomu něco řekne. Rodák z Lanškrouna Jan Marek Marci (1595–1667) přitom patří k těm nejvzdělanějším učencům své doby.

Je hlavním hygienikem Českého království, osobním lékařem dvou císařů, rektorem, filozofem a vlastně prvním českým fyzikem, který bývá srovnáván s Galileem (1564–1642).

Ovládá latinu, řečtinu, hebrejštinu i arabštinu a v optice některými poznatky o lomu světla předčí i slavného fyzika Isaaca Newtona (1643–1727). V roce 1662 mu dokonce nabídnou místo na slavné Oxfordské univerzitě.

V přízni Pernštejnů

Jan Marek stráví ve východočeském Lanškrouně asi šest let svého dětství. V roce 1601 se jeho otec, známý jako Marek Lanškrounský, přestěhuje i s rodinou do Litomyšle, kde zaujme významné místo purkrabího ve službách rodu Pernštejnů.

„V Litomyšli patřil Marek Lanškrounský, zřejmě velmi schopný úředník a hospodář, mezi přední osobnosti města,“ podotýká spisovatel Ivan Štoll (1935–2017). Brzy si zakoupí dům na náměstí a má se natolik dobře, že může poslat nadaného syna na studia.

Jan Marek navštěvuje gymnázium v Jindřichově Hradci, pak jezuitskou univerzitu v Olomouci a v roce 1616 získá hodnost magistra. Poté studuje lékařství na Karlově univerzitě a záhy zde začne sám vyučovat.

Smrti unikne o fous

Jenže pražská univerzita právě zažívá hluboký úpadek. Slavní učenci, zdobící ještě donedávna dvůr císaře Rudolfa II. (1552–1612), již zemřeli anebo Prahu opustili.

České země se zmítají ve stavovském povstání proti Habsburkům, vysoká škola nemá peníze ani kvalitní profesory. A pak přichází listopad 1620 a s ním osudová porážka na Bílé hoře.

Stavovské vojsko je rozdrceno, začne pronásledování a perzekuce, rektor univerzity, vynikající lékař Ján Jesenský (1566–1621), je popraven. Mladý Jan Marek Marci smrtícímu víru politických událostí naštěstí unikne.

V roce 1625 obhájí doktorskou práci z medicíny, je jmenován profesorem a zanedlouho i děkanem lékařské fakulty. Nezanedbává však ani svou praxi, léčí, a stává se dokonce hlavním hygienikem Českého království.

Asistuje přírodě

Za stohem papírů není Jana Marka ani vidět. V knihách leží už od rána a hltá jednu stránku za druhou. Jako lékař je nesmírně svědomitý a snaží se neustále vzdělávat. I jeho přístup k léčení je veskrze moderní.

Odmítá dobové praktiky nekonečného pouštění žilou a podávání drastických projímadel či dávidel, moření pacientů hladem a různými drsnými procedurami. „Byl především zastáncem prevence a zdravého způsobu života,“ zmiňuje se Štoll.

Marci zdůrazňuje, že organismus je třeba posilovat vydatnou, správně kořeněnou stravou a pohybem na čerstvém vzduchu, doporučuje i různé sportovní nebo míčové hry.

Nemocným klade na srdce, aby hodně odpočívali, a podává jim co nejjednodušší léky, hlavně rostlinné. „Příroda je nejlepší lékař. Já jsem tu jen od toho, abych jí asistoval,“ říká s oblibou.

Klade důraz i na duševní pohodu pacienta, často ho navštěvuje, povídá si s ním a udržuje ho v dobré náladě. Pravidelně jezdí také do Karlových Varů, aby se přesvědčil o léčebných účincích tamních teplých pramenů.

Zázračná uzdravení

V ulicích je hrobové ticho, jen z dálky se ozývá tlumený zvuk zvonů ohlašujících další mrtvé. Jan Marek Marci mezitím sepisuje jasné pokyny – oddělit nemocné, větrat a pravidelně vykuřovat domy.

V době třicetileté války a častých epidemií není jeho úloha snadná. Jen v letech 1625–1666 vypukne v Praze devětkrát mor a ještě v roce 1680 mu podlehne na 15 000 lidí, mezi nimi i Markova dcera Barbora Cecílie.

Kromě moru tehdy ovšem řádí i epidemie černých (pravých) neštovic, tyfu a dalších nemocí, vůči nimž je lékařská věda prakticky bezmocná. Marci to ale nevzdává – den co den se zavírá ve své lékárně, kde se snaží namíchat účinný lék proti zákeřným nemocem.

Povídá se, že několika lidem skutečně zachránil život. Je mezi nimi i jeho důvěrný přítel, jezuitský učenec Bohuslav Balbín (1621–1688).

Ve šlépějích Galilea

Marciho touha po poznání je neukojitelná. Publikuje, učí a léčí, ale věnuje se i celé řadě dalších vědních oborů.

„Potají se zabýval přírodními zákony a ve své pracovně experimentoval a promýšlel problematiku fyzikální,“ informuje současný spisovatel Vít Haškovec.

Učenec se zabývá především otázkou pohybu, kterou o něco dříve studoval v Itálii „otec novověké vědy“ Galileo Galilei. Marci ovšem ví o jeho práci jen z doslechu, k většině svých poznatků dospěje sám. Správně popíše volný pád, skládání pohybů i kmitání kyvadla.

Pokusí se popsat i balistickou křivku, potřebnou pro zaměření dělostřelby, což je v Evropě zmítané válkou obzvlášť užitečné. Provádí rovněž optické pokusy a pozorování, jimiž předčí pozdější Newtonovy objevy.

Lékařem dvou císařů

„Položte ho tady, rychle,“ rozkáže Marci a odhrne z provizorního stolu zakrvácený plášť. Plné ruce práce má obětavý lékař i během švédského obléhání české metropole.

Praha je v roce 1648 ponechána bez dostatečné vojenské posádky a obrany přístupových cest na Staré Město se ujmou společně studenti Klementina i Karolina.

Marci se přímo podílí na formování studentských ozbrojených oddílů a jako lékař zřídí v Klementinu obvaziště. Na dělové koule, které létají kolem a ničí výzdobu Staroměstské mostecké věže, nedbá, energicky a obětavě plní své poslání.

Za své zásluhy je jmenován císařským radou, posléze i osobním lékařem Ferdinanda III. (1608–1657) a jeho nástupce Leopolda I. (1640–1705).

Od roku 1662 je rektorem pražské univerzity, pět let nato je navržen na člena slavné Královské společnosti nauk v Londýně, toho už se však nedožije. Umírá o Velikonocích 10. dubna 1667 na mozkovou mrtvici v tehdy úctyhodném věku 72 let.

Pochován je pravděpodobně v kostele sv. Klimenta v pražských Holešovicích, jeho hrob se však nedochoval.