Dlouho toužil stát se malířem, ale pak našel smysl života ve psaní. Nakonec se stal tím, kdo českému národu otevřel dokořán okno do jeho vlastní historie.
Rodák z východočeského Hronova Alois Jirásek (1851–1930) pochází ze selského rodu, i když jeho otec Josef (1822–1901) už v rodinné tradici nepokračuje a živí se jako tkadlec a pekař. Navázání na předky se nedá čekat ani od Aloise.
Má hlavu na studia, filozofickou fakultu absolvuje v roce 1874 a nastupuje jako pedagog na gymnáziu v Litomyšli.
Uvázne v historii
Takového učitele dějepisu by brala každá škola. „Někdy třídy dokonce protestovaly, když zvěděly, že Jirásek u nich nebude učit,“ píše historik Milan Skřivánek (1939–2023). „Ukázal, že vynikající literát může býti také vynikajícím učitelem;
tisíce žáků vděčně na něj vzpomínají,“ chválí Jiráska jeho kolega, spisovatel Frank Wenig (1898–1974). Jirásek ale především píše.
„Myslím, že v spisování uváznu as na poli historickém,“ zjišťuje. Především zásluhou Psohlavců (1884) je už respektovanou osobností. Oblíbený pedagog se v roce 1888 rozhodne přestěhovat do Prahy. Vybírá si gymnázium v Žitné ulici.
Přísný člověk?
Do metropole přichází Jirásek s celou rodinou. Už celé desetiletí je ženatý a s manželkou Marií (1859–1927) přiváží do hlavního města i čtyři děti, k nimž postupně přibudou ještě tři další.
Svými historickými romány i divadelními hrami si rychle získává respekt v umělecké komunitě. „Málomluvný, podmračený až přísný člověk, ale stačilo, aby promluvil, a každé jeho slovo hřálo,“ charakterizuje ho herec Zdeněk Štěpánek (1896–1968).
Už roku 1890 má Jirásek na svém kontě dostatečnou zásobu prací, aby nakladatel Jan Otto (1841–1916) mohl začít s vydáváním jeho Sebraných spisů, které postupně v průběhu dalších desetiletí zahrnou přes 90 svazků.
Mezi Jiráskovy přátele se hrdě počítají malíři i spisovatelé a už dva roky po příchodu do Prahy se stává členem České akademie věd a umění.
Jako Říman
Sotva se zrodí samostatná Československá republika, pouští se Jirásek do světa politiky. Stává se poslancem a po volbách roku 1920 senátorem Národního shromáždění.
„Toť senátor, jak mnozí u nás si představovali, jak tanul nám na mysli při čtení dějin římských,“ líčí ho redaktor Národních listů Karel Jiří Vopálecký.
Z celkem 290 schůzí Jirásek chybí jen několikrát, ale v roce 1925 se už vzhledem k pokročilému věku rozhodne svůj mandát neobhajovat. Když pak 12. března 1930 opouští tento svět, národ smutní.
„Učil jste lid čísti, přemýšleti a uvažovati, to znamená připravovati cestu k svobodě,“ oceňuje spisovatelův odkaz prezident Masaryk (1850–1937), který se osobně účastní pohřbu.
