Zatímco na bedlivě střežené hranici dál hlídkují vojáci obou zemí, ve sportovní hale je nepřátelství zapomenuto. Dnes existuje jen jedna Korea, a ta se právě chystá udivit celý svět.

Na mistrovství světa ve stolním tenisu, které se koná v roce 1991 v japonském městě Čiba, se v kategorii ženských družstev žádné překvapení nečeká. Vždyť už osmkrát za sebou, nepřetržitě od roku 1975, spolehlivě vítězí neporazitelná Čína.

Dokáže toto pravidlo někdo změnit? Nadějnými hráčkami disponuje například Jižní Korea, stejně tak skvělé stolní tenistky může nabídnout ta Severní. Jenže tyto dvě země jsou už od skončení korejské války v roce 1953 rozdělené a znepřátelené na život a na smrt. Vidina zlaté medaile ale dokáže pohnout i politickými ledy…

Jednání na pět měsíců

Šampionát se má začít 24. dubna a už dlouhou dobu předtím se scházejí nejvyšší představitelé obou korejských ping-pongových svazů, aby se pokusili uzavřít přelomovou dohodu o vytvoření společného týmu.

Je třeba překonat mnoho předsudků. „Proběhlo 22 kol rozhovorů a jednání trvala pět měsíců,“ potvrzuje pak Čang Ung (*1938), severokorejský člen mezinárodního olympijského výboru.

Konečně je 12. února 1991 dohoda v pohraniční vesnici Pchanmundžom uzavřena. Společný tým obdrží sjednocující název Korea a tvoří ho po 31 členech z každé země.

„Trénovali jsme spolu jen měsíc a na začátku jsem byla jen ráda, že se nebudeme muset utkat se silnou Severní Koreou,“ usmívá se později jedna z hvězd týmu, jihokorejská šampionka Hjon Čong-hwa (*1969).

Naděje pro 70 milionů

Od počátku je jasné, že větší naději na úspěch má ženská část týmu. Družstvo tvoří kromě Hjon Čong-hwa a dalších dívek z obou zemí také její velká rivalka ze severu Ri Pun-hui (*1968). Obě zakrátko spojí přátelství.

„Obě jsme byly oficiálně kapitánky, ale protože Ri byla starší, oslovovala jsem ji unni, což se jí moc líbilo,“ usmívá se Hjon Čong-hwa. „Unni“ je v korejštině uctivý výraz, který užívá dívka nebo žena k oslovení starší a váženější paní.

Společný tým postupuje soutěží a nakonec dojde i na vytoužené finále. Korea nastupuje proti obávané Číně a slavně vítězí, přestože v čínském týmu se o vítězství rvou aktuální jednička i dvojka světového žebříčku.

„Cítila jsem se úplně jinak než v jiných zápasech. Sledovalo nás s nadějí 70 milionů Korejců ze severu i z jihu,“ vzpomíná Hjon Čong-hwa.

Prstýnek na památku

Členům vítězného týmu nevadí, že při slavnostním ceremoniálu neuslyší své národní hymny. Sjednocená Korea si místo nich vybrala starou korejskou lidovou píseň Arirang a i její tóny vhánějí stolním tenistkám slzy do očí.

„Plakaly jsme a plakaly,“ přiznává Hjon Čong-hwa. Další slzy ale ještě přijdou. Hned po skončení soutěže je tady totiž loučení.

Severokorejská reprezentantka se zdráhá přijmout od kamarádky z jihu dárek na rozloučenou – zlatý prstýnek si podle severokorejských předpisů vzít nesmí. „Řekla jsem jí:

Klidně ho někam schovej, ale chtěla bych, abys měla krásnou vzpomínku,“ popisuje loučení Hjon. Obě přítelkyně z rozdělených zemí se znovu setkají o rok později na olympiádě v Barceloně, tam už ale každá soutěží za svou vlastní zemi.

Pak na staré přátelství sedá prach. Zatímco Hjon šokuje svět svým titulem mistryně světa mezi jednotlivci v roce 1993, Ri se ze sportovní scény vytrácí. „Mám pocit, jako bych přišla o člena rodiny,“ komentuje odloučení Hjon Čong-hwa.

Historický krok

Uplyne 27 let a na naději, že společný sportovní tým obou korejských států přispěje k jejich sjednocení, už se dávno zapomnělo. Mistrovství světa ve švédském Halmstadu v roce 2018 ale vzpomínku oživí.

Rozlosování proti sobě ve čtvrtfinále svede ženské týmy Severní a Jižní Koreje. Diváci se ale velkého boje nedočkají. Hráčky nastoupí na palubovku, potřesou si rukama a oznámí, že utkání se ruší.

Místo toho spojí své síly a do semifinále postoupí jako jeden tým. Nejistotu, zda taková situace odpovídá pravidlům, záhy rozptýlí pořadatelé.

„Když jsem informoval představenstvo federace, delegáti vestoje aplaudovali spojenému korejskému týmu při tomto historickém kroku,“ sděluje předseda Mezinárodní federace stolního tenisu ITTF Thomas Weikert (*1953), sám bývalý aktivní hráč.

„Je to důležitý důkaz o snaze prosazovat prostřednictvím sportu mír mezi našimi zeměmi,“ pochvaluje si jihokorejský stolní tenista, člen Mezinárodního olympijského výboru a olympijský vítěz z roku 2004 Ju Sung-min (*1982).

Trénují jen pár hodin

Semifinále s Japonskem pak sledují miliony diváků v televizi a jen přenos zápasu prostřednictvím Facebooku vidí šest milionů uživatelů. Korejky mají tentokrát na společný trénink ne 45 dní jako kdysi, ale jen několik hodin.

K zápasu nastupují v národních dresech, protože na přípravu jednotných úborů také nebyl čas. Japonsku sice v semifinále podlehnou, ale i tak získají bronzovou medaili. Při slavnostním ceremoniálu je pak vztyčena jak severokorejská, tak jihokorejská vlajka.

Naděje, že tentokrát už je společný tým předzvěstí sjednocení obou zemí na Korejském poloostrově, se ale opět nevyplní.

 Foto: WPDE, ittffoundation.org, isportconnect.com, wikimedia.org, youtube.com, facebook.com