Bude to společenství samostatných států, nebo jedna velká země po vzoru Spojených států? Zrod Evropské unie od počátku provází boj o její identitu, a ne všichni evropští lídři byli vždy jejími bezvýhradnými zastánci.
Po skončení druhé světové války je jasné, že jednotlivé země budou muset více spolupracovat. Šest západoevropských států v dubnu 1951 uzavírá Pařížskou instituční smlouvu, která zakládá Evropské společenství uhlí a oceli.
Vstupují do něj Francie, Itálie, Belgie, Lucembursko, Nizozemsko a také Německo. S myšlenkou založení evropského trhu přichází tehdy francouzský ekonom Jean Monnet (1888–1979).
Tři v jednom
Nezůstane ale jen u společného postupu v záležitostech uhlí a oceli. Šest signatářů v roce 1957 uzavírá tzv. Římské smlouvy, na jejichž základě se rodí další dvě evropské superorganizace.
Evropské společenství pro atomovou energii neboli Euratom opět prosazuje Jean Monnet a vtiskne mu do vínku podporu jaderného výzkumu, Evropské hospodářské společenství si klade za cíl podporovat hospodářskou integraci členských zemí.
Evropa má tak v tuto chvíli tři na sobě nezávislé mezinárodní organizace, což se nezdá být příliš praktické.
Proto také 1. července 1967 vstupuje v platnost Slučovací smlouva, která spojuje orgány všech tří sdružení a vše zastřešuje společným názvem Evropské společenství.
Pomník marnivosti
Už nyní jsou zárodky Evropské unie jasně patrné. O vstup do společného uskupení začínají projevovat zájem i další státy. V roce 1973 je přijato Dánsko, Irsko a Velká Británie, v roce 1981 přichází Řecko, o pět let později se dočká i Španělsko a Portugalsko.
Ne všichni politici ale sdílejí nadšení pro společnou organizaci.
Francouzský prezident Charles de Gaulle (1890–1970) chce členským státům ponechat mnohem více suverenity, „Železná lady“ Margaret Thatcherová (1925–2013) zase krátce po svém nástupu do premiérské funkce pohlíží bez nadšení na vysoké britské platby do společné kasy.
„Chci své peníze zpátky!“ hřímá už v roce 1979 na summitu v Dublinu. Právě ona je pak v Británii největším odpůrcem vstupu do společného evropského měnového systému a odmítá se vzdát libry na úkor eura.
„Sjednocená Evropa je klasickým utopickým projektem, pomníkem marnivosti intelektuálů, programem, jehož nevyhnutelným údělem je krach,“ napíše nakonec v roce 2002 ve své knize Umění vládnout.
Ústava nebude
Evropská unie už ale dávno žije vlastním životem. V polovině 90. let přijímá Rakousko, Finsko a Švédsko, v roce 2004 se EU rozšiřuje rovnou o deset dalších států včetně České republiky, která je tak jejím členem právě 20 let.
Evropská unie se má na počátku nového tisíciletí výrazně proměnit, připravenou Smlouvu o Ústavě pro Evropu ale některé státy odmítnou ratifikovat, a tak je posléze nahrazena pozměněnou Lisabonskou smlouvou.
Teprve jejím podepsáním formálně přestává existovat Evropské společenství a Evropská unie se stává jeho právním nástupcem.
