„V hlavním městě Persie měl největší zahradnictví náš krajan V. Protiva, který zemřel v dubnu letošního roku. Pěstoval ve svých obrovských zahradách hlavně růže, z nichž je lisován jedinečný růžový olej,“ líčí nadšeně noviny České slovo z 20. července 1930.

Stoupající počet dětí, neustálé dělení gruntů v dědických řízeních. Situace v Čechách a na Moravě ve 2. polovině 19. století není jednoduchá, proto stále více našinců míří za výdělkem do ciziny. Najdou se i dobrodruzi, které zlákají exotické země.

Jedním z nich se na přelomu 80. a 90. letech 19. století stává zahradnický pomocník Václav Protiva (†1930). Vycestuje do Persie a usazuje se v Teheránu (dnešní metropole Íránu).

Zahradník nestíhá

Šikovností i odbornými znalostmi se zde brzy prosadí. V roce 1891 začíná pracovat pro perského vládce Násira ad-Dín Šáha (1831‒1896) a poté i jeho nástupce Muzaffaruddína  (1853‒1907).

Oba si získá uměním pěstovat nádherné růže. Jakmile dostane zázemí, zakládá si také vlastní zahradnictví. Specializuje se na zmiňované pěstování růží, později i granátových jablek, mandlí nebo cukrové řepy. Má úspěch a brzy nestíhá plnit zakázky.

„Dám si inzerát,“ rozhodne se v roce 1902 a v českém tisku nabízí práci zdatnému zahradníkovi. Přihlásí se Alois Čumpelík (1874‒1925) a ukáže se, že je to ten správný muž. Brzy přebere místo vrchního zahradníka u šáha po Protivovi.

Podporují obchod

Zanedlouho se to Čechy v Teheránu doslova rojí. „Od pana Protivy jsme se dozvěděli, že v Teheránu a jeho okolí jest docela i malá česká kolonie:

Pan Čumpelík, vrchní zahradník šáhovy zahrady v Došan Tapé v blízkosti Teheránu, pan Bureš, úředník perského finančního ředitelství, pan Vaculný, bývalý šáhův zahradník, nyní vinárník, pan Baloun, bývalý rakouský válečný zajatec, jenž utekl z Turkestánu ze zajetí, usadil se zde a jest majitelem hotelu Evropa a poslední dobou se zde usadil náš krajan J. Slávek,“ líčí Josef Hříbek, další z Čechů, kteří se do Persie dostali.

Na počátku 20. let 20. století vzniká společnost pro podporu obchodu mezi nově vzniklým Československem a Persií. V jejím středu stojí právě Čumpelík, Protiva a také Josef Slávek, zpravodaj československého ministerstva obchodu.

„Přičiněním pana Slávka a Protivy byla založena i Československo-perská obchodní společnost s kapitálem asi 750 000 Kč,“ potvrzuje inženýr Jan Kolář, který v Íránu pobýval v letech 1921‒1923.

Práce šikovného agenta

Náš vývoz do exotické země tehdy podporuje i Exportní ústav československý a hospodářský odbor Orientálního ústavu. Slávek 29. dubna 1923 posílá ministerstvu zprávu:

Československo, země pro Peršany do té doby neznámá, se toho roku už objevuje ve zdejších obchodních statistikách. Náš dovoz podle nich tehdy činí 240 000 Kč.

Částku považuje agent Slávek za docela nízkou, dodává ale,  že v teheránském bazaru se objevuje spousta zboží s československou značkou, takže ve skutečnosti může být naše bilance ještě příznivější. Dělá pro to všechno, co je možné.

„Zpozorovav, že celní úřady v Persii nevědí, kterým celním sazbám podrobiti dovezené v Persii zboží československého původu, počal jsem v tom směru pracovati a trval jsem na právech, která měla dřívější rak.-uherská říše,“ píše ve své další zprávě z 30. dubna 1923. Boom mezinárodního obchodu mezi oběma zeměmi nastartoval úspěšně.

*** Cukrovary a zbraně ***

* V Persii se snaží prosadit i Škodovy závody. V roce 1932 tam vysílají zaměstnance a zakládají pobočku svojí společnosti Omnipol, která se stará o vývoz perského zboží k nám.

* Jde o protislužbu za to, že tamější vláda zadala Škodovým závodům státní zakázku. Naši zaměstnanci v Persii staví například šest cukrovarů. Kromě toho tam dodávají i zbraně. Velmi úspěšně do země vyváží i strojírenský velkopodnik ČKD.