„Kdybyste více četli mayovky, tak se tohle nestalo!“ prská Hitler na důstojnický štáb po leteckém fiasku, při němž Německo přišlo o plány pro invazi do Nizozemska.

Knihy jeho oblíbeného spisovatele jsou mu nejen útěchou v těžkých chvílích, ale též inspirací pro udržení bojového ducha v sobě i ostatních.

O málokom panuje tolik vymyšlených příběhů a historek jako o německém spisovateli Karlu Mayovi (1842–1912). Zásluhu má na tom i on sám.

Své knihy záměrně píše tak, že v nich stírá rozdíl mezi fikcí a realitou a čtenář tak mnohdy nepozná, kde jedno končí a druhé začíná.

May se svou stylizací do zcestovalého dobrodruha, který všechno viděl a zažil, jednak snaží ve čtenáři navodit dojem znalce, zároveň tím ale zakrývá i některé temné kapitoly svého životního příběhu…

Jako dítě oslepl

„A z čeho mám dětem koupit chléb?“ naříká žena a manžel jenom smutně sklopí oči. S takovou rodinu neuživí. Devět ze 14 dětí Mayových ze saského Podkrušnohoří zemře ještě v útlém věku, malý Karl patří k těm šťastnějším.

V důsledku podvýživy ho ale brzy po narození postihne křivice a též přijde o zrak. Lékařům se mu ho podaří vrátit, když je chlapci pět let. I tak celý zbytek dětství živoří.

Nesplněný sen

Snad i z úžasu nad zázraky medicíny May od malička touží být lékařem. Z finančních důvodů to však není možné. Díky pomoci hraběcí rodiny z Hinterglauchau se však syn chudého tkalce dostane alespoň do učitelského semináře v saském Waldenburgu.

„Co to tady děláš?“ vyštěkne na Maye profesor, když ho přistihne, jak si do brašny schovává šest svíček. „Prosím, nemám peněz a potřebuji dárek pro sestru,“ koktá May. Učitel s ním nemá slitování a ze školy ho vyhodí.

Mayovi se nakonec podaří dostudovat v semináři v Plavnu. Svoji krátkou pedagogickou dráhu následně zahájí v chudinské škole v Glauchau a později doučuje dělníky v továrně. V roce 1861 ale kvůli dalším prohřeškům dostane zákaz učitelování.

Napravený recidivista

May je čerstvě plnoletý, když je zatčen kvůli krádeži hodinek. Namísto varovně zdviženého prstu putuje rovnou do vězení v Saské Kamenici. Odsedí si šest týdnů. Ani po propuštění ale nezačne sekat latinu. Naopak, začne se živit drobnými krádežemi a pašováním.

Za to je v roce 1865 znovu odsouzen, tentokrát ke třem letům vězení. V roce 1870 za obdobnou činnost dostane další čtyři roky odnětí svobody ve věznici ve Waldheimu. Až zdejší pobyt mu změní život.

Vězeňská knihovna totiž obsahuje mnoho svazků a May zde tráví dlouhé chvíle čtením knih. Z vyvrhele, naštvaného na svět, se stává vzorný vězeň, slibný spisovatel a nábožensky založený člověk.

Braky i klasika

Literární kritici shodně říkají, že Mayovy spisovatelské prvotiny se nevyznačují nijak závratnou úrovní.

„Kvalitou nepříliš oplývající tlustopisy, navíc, jak se později ukázalo, často nakladatelem pozměněné a upravené… by May ze své historie nejraději úplně vypustil, leč nebylo mu to přáno,“ uvádí současný spisovatel Karel Jordán.

O nevalné kvalitě svých raných děl nejspíš ví i sám May, jenž je raději vydává pod pseudonymem. Jeho talent je ale nesporný a postupem času se vypracuje.

V roce 1892 se Mayovi podaří uzavřít smlouvu s nakladatelem Friedrichem E. Fehsenfeldem (1853–1933), u něhož publikuje své nejznámější romány o dění na Divokém západě.

V nich se vyskytují nesmrtelné postavy německého inženýra Old Shatterhanda a apačského náčelníka Vinnetoua.

Výměna manželek

Když si dá život dohromady, ožení se May v roce 1880 s Emmou Pollmerovou (1856–1917). Manželství zůstane bezdětné a po 23 letech dospěje k rozvodu. May ale nezůstane sám.

Najde si druhou ženu, o více než 20 let mladší Klaru Plöhnovou (1864–1944). S ní procestuje část Ameriky a před smrtí jí odkáže svou veškerou pozůstalost.

Cestovatel bez zkušeností

Po úspěchu, jaký zaznamenají jeho knihy, začne May pořádat cestovatelské přednášky – a to přesto, že kromě krátkého toulání po severu Čech, kam se vydal ještě jako 17letý poté, co utekl z vězeňského transportu, nevytáhl paty z Německa.

Do ciziny se poprvé vydává až v roce 1899, tedy když mu už táhne na 60 let. Navštíví nejprve Egypt, pak Blízký východ a doputuje do Indie. Do Ameriky, působiště svých literárních hrdinů, vycestuje až na sklonku života, v roce 1909. I tato cesta má ale háček.

May sice navštíví severovýchodní část Spojených států, ale do míst, o nichž ve svých románech tolik poutavě psal, na americký jihozápad, se nepodívá.

Z dálky volá zvon

Ke konci života začnou Maye sužovat zdravotní problémy. Trpí neurastenií, revmatismem a ischiasem. „Jeďte do lázní,“ doporučí mu lékař. May zamíří do nově otevřených lázní v Jáchymově. Věří, že účinky radonové vody mu od bolestí pomohou. Částečně se tak stane.

Půl roku po odjezdu z lázní, v březnu 1912, ale Karel May umírá. Podle nedávného výzkumu spisovatel odešel do věčných lovišť mimo jiné i v důsledku otravy olovem. Na vině byly špatné vodovodní trubky v jeho domě.

Románová strategie

May se ještě za svého života zařadí mezi klasiky německé literatury. Jedním z milionů lidí, kteří jeho dobrodružné povídky a romány hltají, je později i německý kancléř Adolf Hitler (1889–1945).

„Láska k Mayovi mu zůstala do konce života… V roce 1943 nechal vytisknout 300 000 těchto dobrodružných románů jako četbu pro vojáky,“ uvádí současný autor Aleš Česal.

Nacistický ministr zbrojního průmyslu Albert Speer (1905–1981) ve svých memoárech dokonce píše, že Hitler přikládal mayovkám stejnou váhu jako Bibli a často jimi podkládal svá strategická rozhodnutí.

Foto: wikipedia.org, SlavnhistorieJchymova, pinterest.com