Potápěč v neforemném skafandru se znovu a znovu noří do zkalené vody. Jen na něm záleží, zda se téměř 1000 let stará katedrála nad ním za chvíli zhroutí, nebo zda se ji podaří zachránit.

Anglie na počátku 20. století bije na poplach. Winchesterská katedrála, jeden z největších a nejslavnějších chrámů v zemi, se hroutí. Ve stavbě dlouhé 170 metrů s klenbou, tyčící se do výše 24 metrů, se objevují trhliny.

„Některými z nich by prolezlo malé dítě,“ varují odborníci. K vyboulenému zdivu se přidávají uvolněné a padající kameny a celá budova se naklání.

„Základy v měkké zemi nejsou vybudovány dostatečně pevně,“ zní verdikt přizvaného Thomase Grahama Jacksona (1835–1924), jednoho z nejuznávanějších britských architektů své doby.

Stojí na roštu

Své odborníky nyní přivádí na místo stavební inženýr Francis Fox (1844–1927), jehož firma se specializuje na ražení tunelů a stavbu mostů. Zkušební vrt poskytne představu o konstrukci.

Za normanských dob stavitelé vzhledem k nestabilnímu podmáčenému podloží uložili základy katedrály na obří rošt z bukových kmenů. Některé z nich po devíti stoletích podlehly zkáze, a oslabený rošt už nedokáže tíhu kamenného kolosu nad sebou unést.

Sondy odhalují, že pod roštem ve třímetrové hloubce leží vrstva rašeliny, a teprve o další tři metry níž je pevnější podloží.

Zrádná voda

Jackson s Foxem přicházejí s řešením. Bude třeba vykopat zhruba 50 tunelů, dostat se až ke kamenné vrstvě a na ní vypodložit bukový rošt novými základy z betonu. Nedlouho po zahájení prací ale stavbu postihne katastrofa.

Po odstranění části rašeliny se do volného prostoru natlačí spodní voda. Nasazena jsou parní čerpadla, ale katedrála se naklání stále víc. Tlak vody narušuje v podzemí i to, co dosud bylo pevné.

Na jaře 1906 se zdá, že svatostánek z 11. století je definitivně odsouzen k záhubě. Přesto se najde člověk, v jehož silách je chrám zachránit…

Vytrvalec na kole

Jmenuje se William Walker (1869–1918) a ve své době je všeobecně uznáván jako nejzkušenější potápěč. Přijíždí 5. dubna 1906 i se svým skafandrem, vážícím 90 kilogramů. V něm stráví následujících šest let.

Musí odstranit rašelinovou vrstvu a uzavřít cestu přitékající vodě. Do šestimetrové hloubky během té doby nanosí 900 000 cihel, 115 000 betonových bloků a 25 000 vaků s rozdělaným betonem.

Při práci může spoléhat jen na hmat, protože žádný reflektor nedokáže prosvítit zkalenou vodu. Všichni žasnou nad jeho kondicí. Nejenže pracuje šest až sedm hodin denně, ale potom odjíždí na kole domů, do 100 kilometrů vzdáleného South Norwoodu.

Pečlivý a skromný

V roce 1911 vypluje Walker na hladinu naposledy a odčerpávání vody může konečně začít. „Walker dokázal to, co před ním nikdo jiný. Položil základy celé katedrály,“ pochvaluje si stavitel Jackson. 15. července 1912 se v katedrále koná děkovná bohoslužba.

Král Jiří V. (1865–1936) Walkera povyšuje do rytířského stavu. Ten ale zůstává dál skromný jako dřív. „Ta práce vlastně nebyla tak těžká. Jen se musela udělat pečlivě,“ nechává se slyšet v rozhovoru pro list Hampshire Observer.