Před bohatě zdobeným oltářem poklekne mladičký chlapec. Je klidný a vyrovnaný, byť se mu trochu klepou ruce. Kněz v obřadní masce se k němu skloní, odříká modlitby a pak mu ostrým zaobleným mečem setne hlavu. Mrtvé tělo shodí dolů do propasti! 

Na severním pobřeží Peru, v místech, kde se dnes rozkládá nehostinná poušť, se na přelomu letopočtu rozvíjí fascinující civilizace Močiků, která vytvoří během 700 let své existence

dokonale organizovaný a sociálně rozvrstvený stát. Místní jsou navíc neobyčejně zruční. Budují chrámy z nepálených cihel, pyramidy i obrovské zavlažovací kanály, díky nimž může prosperovat jejich zemědělství.

„Postavili například dodnes používaný, 113 kilometrů dlouhý kanál La Cumbre či 15 metrů vysoký akvadukt v Ascope, který se táhne do délky téměř půldruhého kilometru,“ zmiňuje se současný britský historik John Haywood.

Ačkoli neznají hrnčířský kruh, Močikové dokážou vytvářet keramiku, nádherně zdobenou erotickými či válečnými motivy. Proslují však nejen svou zručností, ale i krvavými rituály!

Po vzoru pavouků

K hoře Cerro Campana poblíž peruánského města Trujillo směřuje početné procesí. Vepředu kráčejí muži v bohatě zdobených rouchách a s barevnými čelenkami na hlavách, hned za nimi jdou ženy a děti.

Čeká je dlouhý, zhruba půldenní obřad zasvěcený pavoučímu bohu zvanému Kat. Právě jemu padne za oběť řada lidí. Močikové je přitom zabíjejí zvlášť brutálním způsobem. Oběti svazují podobně, jako když pavouci omotávají sítí drobný hmyz.

Je známo, že při obřadech pijí lidskou krev, kterou kněží chytají z řezných ran svých zajatců nebo obětovaných osob. Výjimečné není ani trhání srdce zaživa či usekávání hlav.

Hostina pro hmyz

Močikové ale mají i jiné, dnes nepochopitelné „libůstky“. V jejich hrobech vědci běžně nacházejí zbytky stovek kukel masařek a tělíček brouků, kteří se živí mršinami. Kdyby byla těla zesnulých hned po smrti pohřbena, nebudou hmyzem tak masivně napadena.

Řada vědců má tedy za to, že Močikové nechávali ostatky svých příbuzných nejméně týden po jejich smrti vystaveny tak, aby k nim měly mouchy a další hmyz volný přístup.

„Zdá se, že rozkládající se těla obsypaná masožravým hmyzem byla pro Močiky něčím přitažlivá,“ míní peruánský historik Gabriel Vargas. Oblibu v hmyzu dosvědčuje i výzdoba nádob uložených v hrobech. Vedle lidských koster jsou na nich hojně znázorněny právě mouchy.

Trpký konec

V Peru vládnou Močikové skoro 700 let, pak jejich kultura záhadně zaniká. O důvodech kolapsu jejich říše se přou vědci dodnes. Nejčastěji se ale přiklánějí k teorii, že jejich konec způsobily klimatické změny. Někdy v 6. století n. l.

totiž zasáhlo zdejší oblast dlouhotrvající období dešťů doprovázené záplavami, které v následujících letech vystřídalo kruté období sucha. „Tak prudká změna počasí měla na zdejší zemědělství devastující vliv,“ píše Haywood.

Část obyvatelstva sice mohla tuto klimatickou změnu přežít, zdrojů potravy ale tak jako tak rapidně ubylo, což nejspíš vedlo k vleklým vnitřním bojům.

Tomu by nasvědčoval i fakt, že sídliště, která byla v oblasti datována po 6. století, jsou na rozdíl od těch dřívějších mohutně opevněna. Vpád žádného cizího etnika přitom zaznamenán nebyl.