„Podívejte! Mohou to být…?“ Mezi obránci Akkonu zavládne vzrušení. Minuty plynou a to, co se ještě před chvílí jevilo jako přelud, je teď nezpochybnitelné. Dračí hlavy se na špici dlouhých lodí valí k pobřeží. Do Středomoří „zavítali“ obávaní norští Vikingové!

Edessa, Antiochie a v červenci 1099 i vytoužený Jeruzalém se opět dostaly do křesťanských rukou. Krvavé boje jsou alespoň prozatím u konce, nadšení křižáci oslavují vítězství. Zvěsti o jejich hrdinství, slávě a bohatství se okamžitě šíří Evropou.

Novinky překonají daleké Severní moře a dostanou se až k uším norských králů. Zapojit se do svaté války se jim jeví jako dobrý tah a teď, když je jejich pokladnice až po okraj plná, přichází i ta správná doba. Ve jménu víry se rozhodnou přiložit ruku k dílu…

Povede je král

Jelikož má Norsko od roku 1103 panovníky hned tři, může se poprvé do čela křižácké výpravy postavit sám král. Námořní zkušenosti k tomu předurčují Sigurda I. (1089–1130).

Zatímco on bude Norsko reprezentovat za hranicemi, jeho královští bratři Øystein (asi 1088–1123) a Olaf (1099–1115) se postarají o blaho severské země.

60, pro Vikingy typických dlouhých lodí, které vypluli z Bergenu, se tak v zimě roku 1107 přibližuje k anglickým břehům. Tentokrát připlouvají jako přátelé. Výprava, která míří do Svaté země, potřebuje místo k přezimování.

Dvůr krále Jindřicha I. (asi 1068–1135) je vřele vítá – vždyť i v jeho žilách koluje vikinská krev. Na jaře se bojovníci vydávají na další cestu. Příští zastávka – Santiago de Compostela v Galicii.

Svoji povahu nezapře

Právě včas. Zima je už za rohem, bojovníci opět potřebují místo, kde by složili hlavu. Křesťané v Santiagu jim azyl poskytnou, ale za odměnu se dočkají jenom plenění a rabování.

Zimní zásobování nejspíš není pro Vikingy dostatečné…S příchodem jara severští obránci křesťanství znovu nastoupí na své lodě a přesouvají se jižně kolem Pyrenejského poloostrova.

Jelikož vplouvají do vod, které patří Maurům, pořádně si naostří sekyry. Christianizace pod jejich velením začíná.

Dobývají hrad v portugalském městě Sintra, zmasakrují lisabonské muslimské jednotky, které odmítají přestoupit na křesťanství, vypořádají se s piráty u Baleárských ostrovů… Pro ošlehané mořské vlky ze severu je to jen drobný zádrhel.

„Sigurd je křesťanský král, ale pořád bojuje jako Viking,“ popisuje jej současný britský historik John Haywood. Poslední „zimní prázdniny“ stráví Vikingové na Sicílii.

Přání je jim rozkazem

Jeruzalémský král Balduin I. (1061/1066–1118) srdečně vítá bojovníky ze severu, kteří v létě 1110 konečně přistáli u břehů Svaté země.

„Kamkoli si přejete jít se svým vojskem, tam vás my budeme ochotně provázet po moři,“ líčí kronikář Fulcher ze Chartres (asi 1059–1127) slova Sigurda.

A jak řekne, tak se i stane – obě armády, vikinská a jeruzalémská, táhnou na město Sidón (dnes v Libanonu). Spolupráce po 47 dnech přinese své ovoce. Město se vzdává a je zbaveno pohanů. Sigurdova výprava splnila to, co si umanula. Teď se Vikingové mohou se vší slávou vrátit domů…

Zpátky doma

Hrdinové rozhodně neodejdou s prázdnou, kromě kořisti si s sebou odvážejí i vzácný dar. Na znamení vděku jim Balduin věnuje třísku z Kristova kříže. S poselstvím dál šířit křesťanství opouštějí Norové Svatou zemi.

Sigurd v Konstantinopoli mění lodě za koně a zpátky se vrací po souši. Prý už v roce 1111 Norsko vítá svého krále, který následně nechává vybudovat hrad ve městě Konghelle (dnes Kungahälla ve Švédsku). Zde bezpečně uloží získanou relikvii.

Od těch časů je znám jako Sigurd I. Jorsalfar, což znamená „Ten, jenž táhl do Jeruzaléma“.

*** Předběhl papeže ***

* Sigurd ve Svaté zemi slíbil šířit křesťanskou víru a to míní i dodržet. Když se dozví, že se na území dnešního Švédska místní navracejí k pohanským bohům, nezaváhá.

* V roce 1123 vytáhne „křižácké holínky“ a zamíří je srovnat do latě…Výprava je předzvěstí severských křížových výprav, které papež Alexandr III. (asi 1105–1181) nařídí v 70. letech 12. století.