Jednadvacetiletý mladík často ještě neví, jakou cestou se vydat. Před Jana Hartvíka z Nostic ale v tomto životním období osud postavil zásadní rozhodnutí. A rodák z Lehnického knížectví ve Slezsku se své volby zhostil na výbornou.

Rod Nosticů pochází z Horní Lužice a je doložen už v roce 1280. Postupně se zástupci rodu stěhují i do Čech a jako první tu o sobě dává vědět Otto Nostic, říšský dvorní rada.

Ten v roce 1631 umírá a jeho majetek i panský titul přechází na dědice, kterým je jeho synovec Jan Hartvík (1610–1683). Aby mohl své dědictví převzít, přestěhuje se do Čech a stává se obyvatelem Českého království.

Ujímá se rodového majetku, tedy panství Falknov (Sokolov), Jindřichovice, Řehlovice nebo Měšice, a v průběhu následujících let přikupuje i další, od Grabštejna po Žernoseky. Patří mu také dva domy U Zelené růže a U Zlatého medvěda na pražské Malé Straně.

Rychlý vzestup

Jan Hartvík se rychle zorientuje a zapojuje se do českého politického života.

Už po sedmi letech se jako absolvent studia práv v italské Sieně stává radou dvorského a komorního soudu, o pár let později je jmenován prezidentem rady nad apelacemi, tedy předsedou královského odvolacího soudu.

Je mu 36 let, když je povýšen do hraběcího stavu, a za pár let už je nejvyšším zemským komorníkem, tedy čtvrtým nejvyšším stavovským úředníkem království. Ani to není poslední meta, které tento ambiciózní šlechtic dosáhne.

Jen další rok mu stačí, aby získal úřad nejvyššího kancléře, a stal se tak nejvlivnější politickou osobností země.

V roce 1658 nemůže chybět ani na slavnostní korunovaci císaře Leopolda I. (1640–1705) římským císařem, což je výsada, které se jen tak někomu nedostane. O tom, že patří skutečně mezi nejvýznamnější osobnosti, svědčí i dvě další pocty.

Jan Hartvík se stává císařským tajným radou, tedy jedním z panovníkových nejbližších rádců, a na sklonku života se ještě dočká udělení Řádu zlatého rouna.

Mecenáš umění

Hromadění majetku a zastávání politických funkcí, to ale není celý život Jana Hartvíka z Nostic. Odkaz pro budoucnost se snaží vytvořit podporou umění.

Své dva pražské domy spolu s přilehlou Lazarovskou zahradou nechává v letech 1660–1676 přebudovat na přepychový Nostický palác. Do něj přesouvá umělecké sbírky, které zdědil a jež dosud ležely ladem na zámcích v Jindřichovicích a v Sokolově.

A kolekci dál rozšiřuje, když se mu podaří získat některá cenná díla z rudolfinských sbírek nebo nakoupit ve Vídni díla jeho oblíbených nizozemských mistrů.

Vyzná se i v českém umění, pořizuje obrazy Karla Škréty (1610–1674) a nezanedbává ani umělecká řemesla – nejvzácnější kousky skla a nádobí shromažďuje na zámku v Sokolově. Zakládá Nostickou obrazárnu, jejíž podstatná část je dnes chloubou Národní galerie.

Když 27. března 1683 ve Vídni opouští tento svět, odchází muž, který se do Čech přišel postarat o rodový majetek a nenápadně se proměnil v jednu z nejvýraznějších postav své doby.

Foto: wikimedia.org, meisterdrucke.com